Článek Ultimate bazar experience ve mne vyvolal pocit, že pro běžného smrtelníka je snadnější běh skrz ostnaté dráty, než nákup jezdítka v autobazaru. Jelikož mám však pocit, že při dodržení správného postupu to v zásadě jde i bez vypadání vlasů, pokusil jsem se níže sesrat dohromady pár nejčastějších chyb, které imho automobilový analfabet při výběru činí.
Ještě než se do následujícího textu pustíte, omluvte prosím jeho sníženou stylistickou a pravopisnou úroveň neb do tajů našeho jazyka jsem nikdy zcela nepronikl a tudíž lze očekávat, že se v něm vyskytne nejedna hrubka.
FAIL 1: Odmítnutí nového auta / navýšení rozpočtu
Pravidlo číslo jedna by mělo být, že pokud je to alespoň trochu únosné a ospravedlnitelné, dívám se po nových autech nebo skladovkách. Současná situace v SS.. ehm.. EU, tlačí ceny nových aut do takových sfér, že mnohé zánovní ojetiny zcela ztrácejí smysl. Tudíž pokud mé nároky dokáže splnit supermini nebo skladová nižší střední, mé znalosti v automobilové oblasti jsou průměrné či menší anebo si zkrátka jen chci ušetřit promrhaný čas a nervy, měl bych zajít na kafe do showroomu některé ze značek proslulé výraznými slevami nebo výprodejem výběhového modelu, dát si nohy na stůl a užívat si klidu. I kdyby to mělo znamenat, že do auta zahučím trochu víc šušňů, než jsem původně plánoval.
Mimochodem, za čtvrtmega jsem nedávno viděl třeba nový Citroen C4 1.6 VTI, což je auto, které musí uspokojit 90 % potřeb 90 % běžných kupců.
FAIL 2: Megakombi syndrom
Při pohledu na složení vozového parku v naší krásné zemi mě vždycky napadá, že krom mistrů světa v hokeji a hodu oštěpem jsme i mistři světa v převážení vzduchu. Téměř každý, kdo má doprdele díru, pociťuje (z mi neznámých důvodů) nutkavou touhu brázdit silnice v něčem, co uvnitř převeze 2 kubíky volného prostoru. Svobodní tydýti čerstvě propuštění ze škol, mladé páry s vyhlídkou na rozmnožení okolo roku 2156, pokročilé střední krize, kterým už mláďata dávno vyletěla z hnízd…
To, že jednou za 2 roky potřebuji převézt lednici z ikea, není důvod ke koupi MPV. To, že každý rok na Silvestra jedu s bandou retardérů na týden někam do daleka změnit játra v šutr, není důvod ke koupi kombi střední třídy. Důvodem není ani to, „že se to časem asi jako bude hodit ty vole“, „že jezdíme s manželkou každý víkend na chatu“ (asi stěhovat tvárnice…), a ani „se tam ty věci tak hezky nakládaj..“ není důvod, protože do hatchbacku taky!
Obecně: větší auto = větší a dražší kola, větší a dražší gumy, větší opotřebení brzd, větší čelní plocha a větší hmotnost = větší spotřeba, větší průměrný nájezd ojetin, dražší díly, horší parkování. Jednoduše, větší provozní náklady a více problémů. Samozřejmě se to nedá aplikovat zcela paušálně, ale statisticky to platí.
FAIL 3: Očekávání nesplnitelného
Přehnaná očekávání – imho důvod většiny frustrací při nákupu ojetiny. Tohle je třeba si ujasnit hned na začátku. Můžu si nakrásně v hlavě nakonfigurovat 5 roků staré Polo za 50 tyček, s 50 tisíci na tachometru, ale to je asi tak všechno. Ojetá auta jsou prostě kurva ojetá! Takže se v nich sedí, kouří, prdí, bourá, blijí do nich děti a až na výjimky na nich bazary tvoří svůj zisk. Jo a hlavně, hlavně se v nich i jezdí! Óóó jaké překvapení, že hledat pětileté TDI s nájezdem pod 200 tisíc, je tak složité a ty děvky bazarnické všechno stáčejí… Jenže ten dýzl se většinou kupuje na 30 tisíc ročně a víc, nikoliv na 10, jak si naivně přeje kupec. Stejně tak mne neustále překvapuje údiv kupců, kteří jsou ohromně překvapeni, že nejlevnější auta z nabídky daného modelu, jsou vylítané a 5x zbořené mrdky…
Ojeté auto nikdy nebude nové. Jestli mi vadí, že 150 tisíc na tachu už je moc, tadydletenc čudlík je nějaký divný a ohmataný, a že po koupi budu muset vyměnit tlumiče a nedej bože rozvody, je čas se zamyslet, jestli jsem se nedopustil FAILu 1. Opakuji, ojeté auto není nové auto (Jakkoli se při troše štěstí dá ojetina ve stavu auta nového pořídit…). Očekávání by tedy měla být spíše vágního charakteru.
Aby to nebylo zle bourané, aby to po nákupu nevyžadovalo neúměrné investice (zmiňované tlumiče i rozvody jsou jednoznačně úměrná investice), aby to vevnitř nesmrdělo jak 3 dny chcíplý tchoř atd.
FAIL 4: Naftová posedlost
Toto už je napsáno na všech internetových stránkách s automobilovou tématikou asi 1000x, ale pro úplnost a krátce… Pokud nenajedu ročně alespoň 25 – 30 tisíc nebo pokud neabsolvuji denně alespoň stokilometrové přesuny, nemá pro mě ojetý dýzl smysl! Pokud výše zmíněné najedu, ale převážně v krátkých pojížďkách, nemá pro mě ojetý dýzl smysl! Spotřeba není všechno! Turbo, dvouhmota, vstřikovače, DPF – drahé až extrémně drahé opravy, problémy, vytrhané vlasy… k tomu sraní se se zimními starty, háklivost na hojně se vyskytující naftu kvality sračky z žumpy… Ale proč to tu vůbec píšu, dokud se to nebude tesat lidem do hlav majzlíkem, tak na to stejně všichni budou srát… „Ty vole, přece nebudu jezdit za 8 litrů.. to mě zruinuje…“
FAIL 5: Předsudky a konzervatismus
Táto, koupíme Škodovku nebo FauWé.. to je kvalita… Italové reznou, Frantíci se serou, Japonci mají drahé díly, Korejci jsou sto let za opicema… Velké hovno! Za prvé jsou mnohé předsudky vousaté jak ZZ Top, za druhé žijeme ve světě regulací, globalizace a katování kostů. Šetří se na všech možný místech, co se dá ojebat, se ojebá a co se ojebat nedá se ojebe alespoň do té míry, aby to zákazníkovi nepraštilo do očí. Zkrátka rozdíly v trvanlivosti a spolehlivosti se stírají. Ať už kvůli ekonomickým faktorům nebo velkým subdodavatelům, kteří zásobují automobilky napříč koncerny i zeměmi stejnými díly. Snad jen ti Japonci ještě sem tam propustí na trh něco lehce naddimenzovaného, ačkoli i zde už to nemá nic společného s nesmrtelnými auty z 90. let, která odkroutila třeba 300 tisíc jen s výměnami náplní a brzd.
Ale co jsem to chtěl vlastně říct. Nejosvědčenější cesta je zároveň nejdražší cesta. Klasický zákon nabídky a poptávky. Takže pokud člověk vykoukne z oné bájné ulity „koupíme Octávku nebo Golfa, to jsou kvalitní auta a díly se na ně válejí v příkopách“, kupodivu zjistí, že za stejné peníze může mít více auta, více výbavy, méně roků… prostě lepší kus plechu na kolech… Čímž opět nechci říkat, že jde o naprosté dogma, a koupě Škodovky je kravina..
FAIL 6: Ignorace zájmových fór a klubů
Zrovna při posledním případu, kdy jsem pomáhal vybírat auto kamarádovi, jsem to řešil. X krát jsem mu radil, aby se podíval po nějakém klubovém autě.. „Jenže tam chcou po mě registraci, abych měl přístup a viděl fotky… a je to takové nepřehledné…“ No, kdo chce kam, chuj s ním…
Přitom je to jedna z nejjistějších cest, jak zjistit o autu a majiteli mnoho podstatných věcí. V dnešní době, kdy máme wi-fi pomalu i v análním kolíku a každý na web uploaduje gigabyty nesmyslů, to je přímo studnice informací.
Jestli je auto mrdka nebo voňavka naznačí už reakce ostatních členů na inzerát a pokud člověk věnuje trochu času lustraci příspěvků prodávajícího, může se jen utvrdit v tom, že auto je přeinvestovaný krasavec, anebo mezi řádky vyčíst, že majitel je hovado, které měnilo olej v rámci pětiletek, koupilo ty nejlevnější ramena s tuhostí gumového medvídka a zadní sedadlo mu prochcala tchýně trpící inkontinencí…
Tož asi tak. Pokud bych ještě duch článku na zvěr obrátil a nevypsal, co nedělat, nýbrž co dělat, shrnul bych to asi takto.
1. Definovat si co chci, co od auta skutečně potřebuji a kolik na to mám peněz
2. Vytipovat si okruh vhodných kandidátů, nebát se zeptat někde na diskuzním fóru, pokud nemám v modelech aut přehled. Neklást si nereálné podmínky.
3. Vyhledat si relevantní informace o hlavních favoritech, vhodných motorizacích a typických závadách, avšak nevěřit všemu v diskuzních fórech a jako zdroj informací vyhledat raději důvěryhodné články odborníků. Doporučil bych články na tipcars.com anebo články a videa p.Vaculíka
4. Hledat, hledat, hledat – preferovat auta od soukromých prodejců (nikoliv kvůli kvalitě, pro laika kupce je situace mnohem příznivější, když stojí taktéž proti laikovi prodejci, než profíkovi ošlehanému mnoha zkušenostmi) a ze všeho nejdřív hledat na zmiňovaných klubech.
5. Najít, přijet, koupit :)
(7x známkováno, průměr: 1,71 z 5)