Tak dlouho jsme bájili o válce a představovali si válku, až se válka dostavila. Zničující logika samonaplňujícího proroctví se zase dala do pohybu. Vezl jsem dnes dětičky domu a samozřejmě došlo na Ukrajinu. A Kakuna vyslovil kruciální otázku:
„Tatí, co bychom dělali, kdyby nás napadli Rusové?“
No jo, co bychom dělali, Kakuna. Co já ti na to mám říct. Nejradši bych ti řekl, že vezmeme zbraně, rozstřílíme je na sračky, jejich mrtvoly pochčijem a necháme je shnít na ulici, aby ani jejich děti nenapadlo se sem vracet. A to se netýká jmenovitě rusáků, ale kohokoli, kdo přijde nezván a nechtěn.
Jenže takový přístup na naráží na celou řadu komplikací. Nemáme ani to první, totiž zbraně, protože jsme si žádné slušné nekoupili ani nevyrobili. Museli jsme investovat do sociální politiky, policajtů, strážníků, cyklostezek, inkluze, šmírování vlastního obyvatelstva, vzdělávání nevzdělatelných, testování zdravých a dalších krajně zbytečných věcí, a zbraně a vojáci byli na tom seznamu až úplně dole. Když už jsme si nějaké zbraně koupili, tak to byl brak první třídy, jako dopravní letadla, do kterých se nic nevejde nebo prehistorické vrtulníky, které mají původ ještě ve Vietnamu a které nás ochrání ve zdrcujícím počtu dvanácti ks. Takové zbraně neslouží k obraně, ale k financování politických stran, je to něco jako satira k vojenskému použití.
Ale ten skutečný problém je jinde.
Média dnes odpoledne informovala, že se ukrajinským ozbrojeným složkám podařilo zničit kolem 500 ruských obrněných vozidel a kolem 10 letadel a helikoptér. Hlavně to první číslo mě překvapilo, pokud je tedy pravdivé. 500 vozidel není málo. Rusové se zjevně nenaučili taktiku rychlých motorizovaných výpadů na území protivníka a obsazení strategického letiště se jim také moc nepoadřilo. Asi jim ta jejich „speciální operace“ nejde tak skvěle, jak si představovali.
Také sem tam problesknou nějaké zprávy, že ukrajinská vláda nabídla pěchotní zbraně všem, kdo je chtějí použít. Ukrajinské ministerstvo vnitra zveřejňuje návody, jak vyrábět Molotovovy koktejly a házet je na útočníky. Když rusáci obsadili letiště v Hostomelu, Zelenskyj nařídil armádě je zlikvidovat. Když do města vjel „trojský kůň“ v podobě nákladního vozidla s protileteckým kulometem pod plachtou a s posádkou v ukrajinských uniformách, tak je prostě postříleli, protože v cizí uniformě nepožívali ochrany náležející nepřátelským zajatcům.
Čistě vojensky vzato nemá Ukrajina šanci. Její vojenská moc je ve srovnání s Ruskem bezvýznamná. Přesto není tak docela ztracená. Ulkrajina je nejednotná země na pomezí dvou vlivových sfér, což se projevuje tím, že ji neustále někdo od někoho osvobozuje. Konkrétně denacifikace probíhá již podruhé. Se zacházením s osvoboditeli tam mají zkušenosti. Například Němci ji osvobozovali od bolševiků, celkem pochopitelně za aktivní podpory části obyvatelstva, která doslova zapálila prchající Rudé armádě půdu pod nohama. Pak zase naopak SSSR osvobozoval Ukrajinu od Němců, opět za podpory významné části obyvatelstva, a Rudá armáda byla opět konfrontována s rebelií zase jiné části obyvatelstva. Tu bylo nutní potlačit pomocí metod, za které by se i Waffen SS styděly. Odpor proti osvoboditelům všeho druhu je na Ukrajině zakořeněný. To se projevilo tím, že se odmítli před tovaryščem Putinem posrat a ten musel k dnešnímu odpoledni odepsat 500 vozidel. Sice to Ukrajinci nejspíš vojensky neustojí, ale už teď víme, že se tak stane se ctí.
Ať je to jak chce a ačkoli mi žádná ze stran konfliktu není vůbec sympatická, Ukrajinci mají něco, co my nemáme a na čem mohou dále stavět i v případě, že v tomto konfliktu neuspějí. Osvoboditelé chodili zprava zleva a oni se jim nikdy neváhali postavit.
Část našich spoluobčanů nalezla životní zálibu v tom neustále nacházet různá zdůvodnění, proč je dobře, že jsme před Němci složili zbraně a pociťují přitom neodolatelné nutkání každému agresorovi olízat prdel. Vylízali prdel rusákům, Evropské unii, NATO, posledně agresivním covidistům a kdyby přišli Číňanli, olízali by jim prdel taky. Takže i kdybychom zbraně měli, tak je nevezmou do ruky.
V roce 1938 jsme ve srovnání s dnešní Ukrajinou byli v luxusní situaci. Tehdejší wehrmacht ani luftwaffe ještě neměli ani zdaleka parametry vojenských uskupení z roku 1941 a Hitlerova pozice vůči vedení armády a policie nebyla ani zdaleka tak silná, jako pozice Vladimira Kágébákoviče v Rusku. Eventuální vojenskou konfrontaci s „osvoboditelem“ jsme mohli prohrát (anebo ustát) se ctí stejně jako nyní Ukrajina. Přesto se politická reprezentace v čele s velezrádcem Benešem pokadila do kalhot a teď se to s náma táhne jako sliz mnoho desítek let, zatímco toho zmrda ještě uctíváme jako velkého státníka a pliveme na Háchu, který se pokusil zachránit to, co ještě zbylo výměnou za své zdraví a nakonec život.
Až tedy i k nám přijde nějaký další osvoboditel, což je beztak jen otázka času, tak se zase před ním zase pokadíme, protože jsme se to tak naučili. Na Ukrajině mají prezidentem komedianta, který se přes noc stal leaderem, my máme komedianty, kteří se přes noc stanou ještě většími komedianty. Lidem zbraně do rukou? Nepřipadá v úvahu. Oni jsou hrozně nezodpovědní, vždyť se na ně podívejte, nenosí roušky a porušují dopravní předpisy. Dnes jim dáte do ruky pušku, zítra si vezmou kulomet a za týden si v obrněných transportérech přijedou pro nás. Pozabíjet nějaké vetřelce? To ne, my jsme humánní národ, my budeme čekat, až oni zabijí nás a mezitím práskat sousedy, že nedodržují vyhlášky o zatemnění oken. Postřílet cizí diverzanty jako králíky? To je přece hrozně nehumánní. Ty přece musíme umístit do nějakého centra vedeného nějakou provládní neziskovkou a poskytovat jim tam psychologickou pomoc. Házet zápalné láhve? To se přece nedělá, to je jednoznačně zakázané, protože hrozí únik ropných látek do kanalizace. Vyzýváme ke klidu, zůstaňte doma, my to za vás tak nějak kolaborativně vyřešíme, budeme vstřícní, otevření a nezaujatí, zemi vám prodáme pod rukama ve jménu kompromisu, protože jinak by to přece bylo strašné krveprolití.
Což mimojiné velmi komplikovalo nalezení vhodné formulace odpovědi na Kakunovu otázku. Takto to Kakunovi nelze říct. To je mezigenerační předávání poraženectví a vyvolávání smrdutého Benešova ducha.
– Kakuno? Víš co? Až nás někdo napadne, tak vezmeme zbraně, postřílíme je, jejich mrtvoly pochčijem a necháme je shnít na ulici. Nějaký dotaz?
– Jo, to by asi šlo.
– Tak se podle toho zařiď.
26.02.2022 D-FENS
(789x známkováno, průměr: 2,05 z 5)