Auta a lidé kolem nich, testy, praktické rady
Pražský magistrát se za vaše prachy rozhodl rozšířit obzory majitelům, manažerům a zaměstnancům firem sídlících v byznys centrech a inspirovat je k tomu, aby pro denní dopravu po Praze, zejména na obchodní schůzky v centru města, využívali jiný způsob dopravy než služební vůz.
Tak jsem byl také postaven před potřebu nového povozu a jako mnoho z vás přede mnou jsem se také rozhodl oblažit vás postřehy z tohoto procesu. Nejdřív tedy několik poznámek k mému vozovému parku.
Pomalu se nám blíží volby a je čas pohlédnout do programů jednotlivých politických stran. Začnou stranou, jejíž mediální kampaň je velmi výrazná a která mě svou reklamní kampaní pronásledovala I na dovolené.
Byla okrová, vyrobená v roce 1980 a já vlastně vůbec nevím, zda to bylo auto nebo nějaký organismus. Škoda 1203, služební auto mého otce. Ráno jsem do toho vlezl a odvezlo mě to do školky.
Poslední roky dělám family fleet servismana a konzultanta v jednom. V překladu to znamená, že když někdo z blízkých potřebuje řešit něco s autem, tak jde za mnou. Nejsem žádný specialista a nic výjimečného neumím, pouze mě od nějaké doby přestalo bavit vozit auto do servisu kvůli banálním úkonům, poslouchat ty jejich kecy, nechat se ojebávat, atd.
Byli jsme se podívat na místě. Podívat se, zapálit svíčku, uvědomit si pár věcí ve vlastních životech. Zatáčka opravdu vynáší, v 90 to cítit tolik není, ale dovedu si představit, jak to auto rozhodí, když je večer, relax, mám plnej žaludek (zkuste si hned sednout za volant a mastit 140), nepřipouštím si rizika, jedu rychle a nepozorný ťuknutí do volantu nebo brzdy celý auto rozhoupe.
V paketu dat k Fazombii se nacházel rovněž dobový ceník Fabie z roku 2005, což mě inspirovalo k jednomu srovnání. V podstatě má ukázat, jaké jsou přínosy a ztráty z kchatování kchostů neboli nákladově-technických inovací.
Modrá fabie se sedmimístným proběhem zaměstnávala česká motoristická média pěkně dlouho. Zaměstnávala i čtenáře D-F, z nichž někteří mi mailem omlátili o ústa moji často opakovanou větu, že auta jsou navrhována na 360 tisíc km a jak je tedy možné, že tahle věc přežila víc než třínásobek.
Konečně na to došlo. V hospodě měli pravdu. Italské auto se posralo. Sice za to nemohlo, ale hlavně že se to stalo.
Tento příběh se stal v polovině července 2017. Kromě policejní hlídky je nechtěným aktérem můj otec, sedmdesátiletý senior, jedoucí na Vysočinu vyzvednout vnučky z dětského tábora.