Pseudokultura
Pojďme se začít do několika úryvků starší, avšak stále velmi aktuální, knihy německého spisovatele Thilo Sarrazina s vše říkajícím názvem – NEPŘÁTELSKÉ PŘEVZETÍ. Autor, německý ekonom působící v německé Centrální bance, odvážný kritik politických poměrů ve Spolkové republice, předkládá řadu tvrdých dat ohledně integrace muslimů do společnosti našich západních sousedů.
Na počátku byla výzva: „Myslíte, že válka na Ukrajině je podvod? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu“.
Tak jsem to viděl. Nejdřív jsem si říkal – příběh o třináctiletém klukovi, co zavraždí spolužačku, to snad ani vidět nechci. Pak se ovšem objevil soudruh Starmer, což je takový britský Fiala na steroidech, který by chtěl všechny bílé mužské heterosexuály své země poslat do války s Rusama. Ten tuhle minisérii Netflixu označil za „dokument“, a tak jsem si řekl, že se psychicky zapřu a že to musím vidět. Výsledek vyloženě předčil očekávání.
Tak jsem se obětoval a shlédl tu televizní perlu zvanou Reportáž psaná na benzínce, když o ní kdekdo mluví. Všeobecné hodnocení dílka neomarxistů z ČT je veskrze špatné, ale já s tím nesouhlasím. Reportáž je boží, i když asi ne ve smyslu v jakém to zamýšleli původní autoři.
Minulý týden jsem se vzpamatovával z menší chřipky, a tak jsem konečně popustil uzdu zvědavosti a koupil si jednorázově měsíční předplatné Voyo, abych zhlédl seriál „Metoda Markovič: Hojer.“ Moc se v placených kanálech neorientuji, a tak jsem díky bloudění narazil na film s názvem Krematorium. Rekonvalescence chřipky byla následně vystřídána namožením bránice.
Začátkem prosince 2024 jsem v jedné místní knihobudce objevil další poklad – uvítala mne temná obálka s obrazem mlhoviny, hvězd a galaxií, na které byl stříbrným, všemi barvami duhy se lesknoucím písmem vyveden velký vlídný nápis “NEPROPADEJTE PANICE”.
Je to tak čtrnáct dní, kdy jsem se shodou okolností vydal na koncert pro mne do té chvíle zcela neznámé skupiny Thea & Coming out.
Přiznávám, že můj vztah k Jaromíru Nohavicovi je neobjektivní. Vyrůstal jsem s jeho písněmi, spoluvytvářely můj pohled na svět a stále ho považuji za nejlepšího textaře posledních čtyřiceti let.
Filmy založené na rivalitě závodníků nebo soutěžních týmů jsou obyčejně populární. Mohli jsme vidět Rush (v češtině Rivalové), jehož základem byl lehce zdramatizovaný duel mezi Laudou a Huntem.
Tahle kniha byla v mém bufferu opravdu dlouho. Trvalo, než jsem se jí prokousal. Při tom není nijak složitá a zase vlastně ani tolik nabitá informacemi. Nebo alespoň ne až tak převratnými. Mě osobně na jejím přečtění nejvíc zabralo rozjímání o jednotlivých otázkách.