Pseudokultura
Nevím kde, jak a proč jsem si zakoupil knihu Neprodal jen Karlštejn, která popisuje životní osudy nejznámějšího českého podvodníka, proslaveného prodejem státního hradu Karlštejn. Na Harryho jsem narážel třeba při četbě Hrabala a v dalších dobových knížkách. Je to tedy reálná postava a je rozhodně zajímavá. Na motivy jeho nejznámějšího kousku, kdy prodal státní hrad byl dokonce natočen vtipný film s Kaiserem v hlavní roli.
Zmínky několika mých oblíbených autorů o Casanovovi mě přiměly zakoupit v antikvariátu jeho paměti, vydané v roce 1929. Jedná se o 12 knih po cca 300 stránkách, které mapují jeho život od 6 do 46 let.
Tentokrát je třeba slovo poklad v nadpisu brát skutečně s rezervou, až možná ironicky, chtělo by se říct. Já vlastně nevím, čím to je, asi mám vrozenou přílišnou nedůvěru v tyto věci. Asi jsem od této knihy čekal i víc… A asi jsem sám opak senzibila. Nebo se autor zbláznil.
Aneb jak naučit naše děti, že sebelítost, lenost a nezodpovědnost je víc cool než ambice, úspěch a peníze. Pojďme tedy vznešeně a láskyplně smrdět s panem Smraďochem. Pohádka začíná.
Miloslava Švandrlíka asi netřeba dlouze představovat. Hádám, že kdo nežil posledních 100 let v bunkru, bude asi znát jeho Černé barony. Výborné částečně autobiografické dílo o vojně, politice a životě člověka obecně v komunistickém Československu 50. let.
Ten film se fakt povedl. V době, kdy směli do kina i neočkovaní vrazi, jsem si šel užít fakt pěkné životopisné dílo o člověku, kterých po světě nikdy neběhá dost, a odcházel jsem fakt spokojený, možná by se dalo říct nadšený.
Dočkali jsme se znovuzrození Českého Slavíka. Nevím tedy, co bylo důvodem obnovovat kratochvíli z šedesátých let, ale budiž. Sál se naplnil „celebritami“ a Nova měla nejspíš slušnou sledovanost.
Když jsme v roce 1992 na předmaturitní spářce v olomoucké zahrádce „U Včelek“ propíjeli 6 tisíc korun, které jsme vybrali na posledním zvonění, notně podroušeni jsme pařili i na velký hit „Smells Like Teen Spirit“ od tehdejšího velkého objevu Nirvany.
Včera jsem se díval na televizi a v rozporu s očekáváním mi to něco přineslo.Jednalo se o americkou zábavnou tvorbu z prostředí železnic. Film se jmenoval Nezastavitelný (Unstoppable).
Kdysi dávno v osmdesátkách mne oslovil spolužák žijící na vesnici: „Přijeď v sobotu večer, budou u nás hrát Brutusáci.“ A já tehdy netušil, že se díky svému souhlasu zamiluju na celý život.