Hromadný pád koronavirových model na smetiště - zpět na článek

Nojono, Bobiku. Sytý hladovému nevěří. A to platí zejména o technických inženýrských kádrech, které si režim piplal a poměrně důsledně je „stínil“ od nepříjemností, které by mohly ohrozit jejich duševní pohodu a pracovní výkony.

Jenže já mám ve své sociální síti jak tyhle „chráněné“ techniky, kteří přesně jako ty považují socík za super, vždyť se nic nedělo a pokud ano, ti zaprodanci a samozvanci si za to mohli úplně sami – tak i lidi, které režim hnusně podusil nebo zlikvidoval úplně za nic (resp. za to, že nebyli bezpodmínečně poslušní komunistické ideologie).

Takové zjednodušení bych zrovna od Vás nečekal. Vždyť nikoliv nesouhlas či nikoliv odsudek nemusí znamenat konformitu, natož stopro. My (naše rodina) jsme nežili v hojnosti, natož v přepychu. Vše kolem bylo tak nějak průměrné. Pravda, nikdo v té bublině nebyl kulak nebo aspoň do nějaké doby samostatně hospodařící rolník, nikdo to nepřeháněl s modlením a tak. Ale naopak nikdo nebyl „aktivní“*), ani co jsem zažil, ani ve vzpomínkách pozůstalých. Prostě tak nějak normálka. Obyčejný život obyčejných lidí – z dnešního pohledu krutě skromný, šedivý a nudný. Ovšemže prdlajs. Tak jako si Zápotockého Barunka hrála s dřívkem-panenkou, i my jsme měli z pohledu dneška „šidívky“. O co méně se dalo něco přehrát, muselo se přečíst, a to ještě půjčit v knihovně, o co víc se muselo (do)myslet, o to víc z toho všeho bylo tak nějak duchovních zážitků. (Myslím, že tyhle pindy pro Vás nejsou, to jen tak.) Jistě byli někteří lidé, kteří měli smůlu, že buď něco i v dobrém přepískli, nebo se dostali do moci póvlu. To by nemělo být zapomenuto, byť jim je nějaká „morální satisfakce“ po xx letech už nanic.

*) za Protektorátu slídili, zda děti správně odříkávají životopis Vůdce, aby po 9. květnu s páskou na rukávu co revoluční gardisté nekompromisně zatočili se vším německým, pak v modrých košilích kolektivizovali, pak obrodně procesovali, pak plně souhlasili s Poučením, a nakonec, pokud ještě žili, nebo ve svých potomcích žehrali na desetiletí totality a privatizovali, co do té doby ještě nerozkradli.

Mrcasik nekde rekl, ze okoli nema na svobodu narok zoufalce? ;)
Zase si dostal kapky v realu frustrate?

Ale už zase mícháme barák s jevištěm, spotřebku s HiFi a skutečný PA s jeho napodobeninami.
Dostupnost a rychlost je už léta skoro stejná, hlavní položka je cena a tady prostě platí to starý přísloví o málu muziky za málo peněz.

Mění se to v momentu, kdy mládež uslyší od autority, kterou uznává, nějakou ukázku. Nebo návod na způsob, jak docílit toho, že „takhle nějak je to správně“.
A že skřeky z placatého mobilního počítače, placatého televizoru, půllitrových bedýnek u PC, nebo bafání BT válečku v batohu, to fakt nejsou, že to není správně.
Dnešní mladí mají bohudíky mnohem víc příležitostí, než jsme kdy měli my – příležitostí kde a jak uslyšet, jak by to zhruba mělo vypadat a že i ze streameru se dá vydolovat slušný zvuk, jen na to prostě nesrat stylem „to stačí“ a spokojit se s tím.

Jenže, když už se začínají se sračkami smiřovat i muzikanti (pravda, hlavně ti odzdola), tak je to prostě blbý. Už pár desetiletí se nejde vymlouvat na nedostupnost toho či onoho.

Sysop: zajímá – každý rok byly na FotoŠkodaFestu stovky lidí.

Problém je, že zatímco techniku focení (clona, čas, ISO, vyvážení) se „po inženýrsku“ z příručky naučí každý autistický robot, scéna je umění které se naučit nedá. Pro to člověk musí mít cit. Může sice nastudovat poučky, jenže ty nejdou mechanicky aplikovat.

Já mám zrcadlovku a snažím se fotit, ale zatímco technika je v pohodě, uměleckého citu mám málo. Halt mám inženýrský mozek, no. Tak jsem nastudoval poučky o scéně, snažím se podle nich přemýšlet a občas s i nějaká hezká fotka podaří.

Ale ono i těch příruček jak si postavit scénu je málo – právě protože je snazší napsat mechanickou příručku o technice, než intuitivní o scéně.

Ja mam taky technickej mozek. Jo, jako dite mne k tomu tahla mati (reprodukcni fotografka) a stryc (umeleckej fotograf). Ale udelal jsem si vecerni skolu. Tam mne jeste naucili dalsi pohledy na vec. Napriklad nafotit serii 12 snimku na tema ‚cihla‘. Neco tam blbyho, jako je cihla. Na zacatku jsem vubec nevedel, co s tim… a nakonec z toho byla dobra serie. Ta technika je vec, kterou proste musis zvladnout automaticky a pak teprve ma clovek myslenky na scenu. Samozrejme, ze spickovej umeleckej fotograf se rodi, to se naucit neda. Ale to neresim.

Treti plan sceny. To, co je uuuuuplne vzadu. Typicky krajinka a fotka nejake bylinky. Prvni plan kytka, druhej okoli tak do jednoho metru, ktery uz je na hranici hloubky ostrosti a treti plan ti dela jen podkres. Hodne lidi mlati kytky pohledem shora, takze treti plan neni. Plritom kdyz uvidis treba profi fotky nekde z Islandu, tam je to presne to spravny.

Zalezi, co chce clovek delat. Jestli makro, krajinky, architekturu, zensky, momentky… technicky jde vsechno, ale aby v tom bylo neco vic, musi se clovek specializovat. Ja jsem postupne prosel kdeco, fotil jsem za prachy od zenskych aktu po zavody F1 a neco to hodilo, ale rozhodne jsem si nemyslel, ze jsem umelec. Na to nemam strevo.

Ja jsem tu vecerni skolu delal v Brne, pocatkem 90ek. Nevim, jestli dneska jeste neco takovyho existuje. Tam se technika neprobirala vubec, bralo se to jako samozrejmost. Kdyz se chce nekdo ucit kolovou, musi uz umet na tom kole stat.