Kronika volebního roku - zpět na článek

Jo pobavilo, ale nejhorší je, že to tak opravdu je :)

Opravdu nejsem příznivcem fantasy a podobných úletů. Ale tahle fikce vyzývá k zamyšlení:

„Přicházejí v noci, dny se krátily. Nebo to tak alespoň vypadalo. Strach měl podivnou vlastnost – zpomaloval čas ve chvílích čekání a zrychloval ho, když přišla akce. A akce přicházela téměř každou noc. První výpadky elektřiny nikdo nebral vážně „To je tím bordelem ve vládě,“ říkali si lidé a dál čekali, že se všechno vrátí do normálu. Jenže pak nešla elektřina celé tři dny. Mobilní signál začal kolísat. A pak přišlo rádio. „Občané, vyzýváme vás ke klidu…“ Ale klid nebyl. Když u Bělovic našli spálené tělo muže přivázaného ke stromu, bylo jasné, že se něco děje. Místní, co se šli podívat, se vrátili bledí jako stěna. Někteří mluvili o „tajných vojenských jednotkách“, jiní o „skupinkách vyhnanců, co se sem stáhly z Ukrajiny“. Ale realita byla mnohem děsivější. Nebyl to vojenský útok. Bylo to něco mnohem horšího. Zákon přestal platit. Na venkově se objevili lovci. Nikdo nevěděl, odkud přesně přišli. Mluvilo se o mužích, co dříve bojovali u Mariupolu, Chersonu, Kursku, ale nyní už žádnou válku neměli. Hledali si novou. Byli rychlí. Systematičtí. Znali taktiku. Neútočili na města – ta byla plná kamer, hlídek a občas i zbytků policie. Ale malé vesnice? Snadná kořist. Obklíčili je, zničilili rozvody elektřiny, vtrhli dovnitř a rabovali. Kdo se bránil, byl eliminován. Zbraně? Měli jich dost. Když se stáhli, nezůstalo nic. Jen mrtví a ticho. A co vláda? Co Praha? Seděli za zavřenými dveřmi a tvářili se, že problém neexistuje. „Dezinformace!“ hlásali přes média. „Vše je pod kontrolou!“ Ale nebylo. Jen v ten den zmizely tři další vesnice. A nikdo s tím nic nedělal.
Boj o přežití, místní začali chápat, že jestli se chtějí dožít zimy, musí se chopit iniciativy sami. Už žádné čekání na pomoc, žádné spoléhaní na státní aparát. Ve skladech ještě byly nějaké staré zbraně. Brokovnice, pár pistolí. Někdo našel na půdě nebo v kurníku pušku po dědovi. A pak tu byla stará pravidla. Ne ta, co napsali právníci. Ta, co se dodržovala v dobách, kdy jedinou zárukou přežití byla síla a odvaha. Začaly se tvořit domobrany. Nejprve v tichosti. Malé skupiny lidí, kteří se odmítali stát další statistikou ve zprávách a hlášeních. Muži a ženy, kteří sebrali odvahu a řekli: „Dost.“ Ale dokáží se postavit něčemu tak brutálnímu, fanatickému a extrémnímu jako bylo to, co se na ně právě valí? Něčemu, co má zkušenosti s opravdovou válkou? To byla otázka, na kterou nikdo nechtěl znát odpověď. A pak… Pak padl první výstřel. První krev ticho vesnice bylo těžké, napjaté. Muži seděli v improvizovaných hlídkách na střechách a v oknech s puškami, které dříve nikdo nepovažoval za nic víc než staré harampádí po dědovi. Teď byly jedinou šancí na přežití. Bylo krátce po půlnoci, když se stíny pohnuly. První muž, co si jich všiml, byl Josef, bývalý myslivec. Měl oči zvyklé na tmu. Viděl je jasně – pět postav klouzajících mezi domy, tiše, jako by byly součástí noci. Tohle nebyli žádní zoufalci hledající jídlo. Tihle věděli, co dělají. Napětí rostlo. A pak… Prásk! První výstřel rozčísl noc jako blesk. Prachová směs explodovala v hlavni staré brokovnice a jeden z cizinců padl. Zbytek se rozprchl jako hejno vran. Konečně se ukázali v celé své kráse – masky, vojenské vesty, nože připevněné k opaskům a samopaly s dlouhými zásobníky. Tohle nebyli žádní uprchlíci, žádní zoufalci. Byli to predátoři. A právě narazili na ozbrojený odpor. Odpověď přišla okamžitě. Dlouhé dávky ze samopalů rozmetaly okna na prach, dřevěné ploty se tříštily na třísky. Domy, které tu stály stovky let, byly teď štíty v malé válce, která nikde neměla být. Ale vesnice nebyla bezbranná. Ze stodoly vyběhl Karel, bývalý voják, který kdysi sloužil u výsadkářů. V rukou držel něco, co změnilo pravidla hry – samopal vz. 58. Starý československý samopal. Kdysi se jich vyrobilo přes milion. A rozprodali se do celého světa. Teď byl zpět v akci. Tři rychlé dávky. Jeden z útočníků zavrávoral a padl do bláta. Zbytek se dal na ústup. Ale teď už bylo pozdě. Vesničané věděli, že se vrátí. A příště jich bude víc…

Zrada z Prahy, ráno bylo syrové.
Ticho po boji bylo děsivější než samotná střelba. „Musíme to nahlásit,“ řekl někdo. Ale komu? Policii? Ta už dávno nefungovala. Poslední hlídka opustila oblast před týdnem. Vláda mlčela. Nikdo nebral telefony. A pak přišla zpráva.
„Proruští extremisté spáchali teroristický útok na ukrajinské civilisty v malé obci na Vysočině.“ Oni z nich udělali viníky…“

* * *