Už je to téměř tři sta let, co i na našem území jsme zažili „speciální vojenskou operaci“. Spustil ji pruský král Fridrich II. v prosinci 1740 a její start proběhl přímo ukázkově. Bylo dosaženo momentu překvapení, pruská armáda byla v perfektním stavu, zatímco rakouská byla oslabená a podfinancovaná, nejvíce ohrožené území nebylo vůbec připraveno k obraně a rakouská vojenská přítomnost byla zcela minimální.
Máme tu rok 2025, kdy očekávání ohledně míru a „míru“ na Ukrajině jsou velká, nejen na Západě u všech „chápačů Ruska“ a „deeskalátorů“, ale i v samotném Rusku, kde se desítky let shromažďované sklady sovětské výzbroje postupně vyprazdňují.
Opět se tu mihlo výročí německé kapitulace, jež ukončila první světovou válku. V souvislosti s tím se přirozeně nabízí otázky, zda to mohlo dopadnout výrazně jinak a jak by to vypadalo. Tato otázka se týká nepřímo i nás, protože osud Rakousko-Uherska v oné válce bývá prezentován jako neoddělitelně spjatý s vývojem v Německu, což bývá i vnímáno jako jeden z hlavních důvodů, proč rozpad Rakousko-Uherska (a následný historický vývoj) byl tou lepší variantou.
Na fakta zmiňovaná ve dříve uvedeném textu jsem obdržel pár reakcí ve stylu: „Tamto byl Sovětský svaz, tohle je Rusko, to je něco úplně jiného. Tamto byl komunismus a socialismus, tohle jsou konzervativní hodnoty atd.“ Zkusme tedy malé srovnání.
Zeptá-li se cizozemec kohokoliv v českých zemích na nějakého českého vojevůdce, jako první a možná jediné jméno uslyší jméno Jana Žižky z Trocnova, který v těchto dnech slaví své šestisté úmrtiny.
Známý ruský propagandista se notoricky upejpá prozradit, jak konkrétně vypadá jím vzývaná ruská „denacifikace“, ale naopak s chutí opakuje bajku o tom, jak podstatnou část obyvatelstva na Ukrajině tvoří Rusové a jak charakteristickým rysem „pravých Ukrajinců“ je kladný postoj k Rusku.
V průběhu ruské invaze na Ukrajině můžeme za ty více než dva roky pozorovat už jisté trendy a opakující se jevy. Kromě obvyklých „červených linií“, jejichž překročení má znamenat „nepřijatelnou eskalaci“ včetně hrozeb jadernou apokalypsou, jen abychom se následně z Moskvy dozvěděli, že o nic nejde a veškeré dodané zbraně už stejně byly snadno zničeny (nezřídka ještě před jejich dodáním), jsou oblíbeným tématem mírová jednání a příměří.
Římany jsme minule opustili v prachbídné situaci: po ostudné porážce u Norica v panice ustupující. Tehdy ještě měli štěstí, vítězní Kimbrové a Teutoni se neobrátili do Itálie, ale do Galie (Francie).
Minulý článek připomněl, jak mohou vypadat zahajující tahy speciální vojenské operace, pokud jsou jednotky dobře připravené, materiál nerozkradený, lokální podpora existující reálně a nikoli pouze ve zpravodajství odkláněčů financí. Bonusem pak je kompetentní velení schopné flexibilně využívat nečekaných příležitostí. Aneb štěstí přeje připraveným, což však platí i naopak.
Mezi lednová výročí, která jsou periodicky připomínána, se nezřídka probojuje i výročí prvního sjednocení Německa, tj. vzniku německého císařství 18. ledna 1871. Tyto připomínky bývají obvykle negativní, neboť činit paralelu mezi „druhou říší“ a „třetí říší“ je sice fakticky chybné, ale velmi lákavé, natož pak její protažení do „čtvrté říše“ (bruselské).