Proč Hamás provedl tak středověce barbarský útok? Protože mu jde o strategické přežití - zpět na článek

fatdwi: Je to možné. Jaká opačná analogie?

Jen si odložím, není to moje práce.

Internet je náhle plný odborníků na to, kdo je příčinou konfliktu v Izraeli/Palestině, kdo si začal jako první. Já jen přidám takovou historku a drobnou historickou sumarizaci co se tam vlastně za posledních pár set let stalo, kterou jsem si dnes sám pro sebe připomenul a rád se o ní podělím.
Asi před dvaceti lety jsem se intenzivně zajímal o období křižových výprav. Vliv na můj zájem měly i tehdy čerstvé útoky v New Yorku.
Po té, co jsem přečetl opravdu hodně literatury na toto téma, řekl jsem si, že bych si měl přečíst i něco z arabského pohledu. A tak jsem objevil jedinou knihu ve mě srozumitelném jazyce na toto téma – Crusades through Arab eyes od Amina Maaloufa, libanonce žijícího ve Francii. Podle popisku to byl ideální šance přečíst si „jak to bylo doopravdy“ podle druhé strany:
„Od prvního vpádu v jedenáctém století až po celkový krach křížových výprav ve třináctém století kniha konstruuje vyprávění, které je opakem toho, co je běžné v západním světě, a popisuje hlavní skutečnosti jako bojovné a zobrazuje situace z kuriózního historického prostředí, kde jsou západní křesťané vnímáni jako „barbaři“ a neznají nejzákladnější pravidla cti, důstojnosti a společenské etiky.“
Kdybych se začetl do knihy jako někdo, kdo netuší co se tehdy stalo a neznal kontext, skutečně by to tak vypadalo. Křižáci zcela bezdůvodně vtrhli do mírumilovné, turky ovládané Nikaie a Antiochie, dopouštěli se strašných zvěrstev a tímto nevyprovokovaným barbarstvím započaly křížové výpravy. To vám dnes, jen tak mimochodem, řekne i kdejaký učitel dějepisu.
Já ovšem kontext znám několik set let dál do minulosti.
Co se v knize už tak moc neuvádí a co je typický jev většiny výkladů historie tohoto území je, že Nicaea i Antiochie byly byzantská města, kde žili především křesťané, které Turci doslova pár let před tím napadli a obsadili. Byzanc, neschopná svoje území bránit přesile, volala o pomoc před nepřátelskou invazí a ta přišla v podobě křižáků, kteří křesťanská města dobyli zpět.
Najednou srdceryvný příběh o nevyprovokovaném barbarském útoku dostává poněkud jiný rozměr, že?
Kniha tím pro mě ztratila jakoukoliv relevanci pro získání seriózních informací a jistou hodnotu má jen jako zdroj citací starých arabských a tureckých textů. Kuriozitou pak je, že knihu jsem četl po operaci v nemocnici, kde se mnou byl na pokoji syn nějakého zřejmě Libijského diplomata, kterému jsem překládal rozhovory s personálem nemocnice a on mi na mapce postupu křižáků v knize ukazoval, odkud pochází. Návštěvy otce a jeho suity my za překládání pak nosily ovoce a čokoládu.
V případě Jeruzaléma, kteří někteří taktéž uvádějí, jako patřící Palestincům, kteří Židi ukradli po roce 1948, to je podobně. Izraeliti v Jeruzalémě žili už tisíc let před naším letopočtem a bylo to hlavní město izraelského království. Následně byli židé pod nadvládou různých jiných kultur (Řekové, Římané), ale stále tam žili a nikdy nepřestali. V roce 70 byl Jeruzalém, včetně slavného chrámu srovnán se zemí Římany po židovské vzpouře. A jediné co z něj zbylo je pověstná Zeď nářků.
Pak město ovládli Byzantinci a jakožto křesťané, Židy moc rádi neměli a vytlačovali. Arabové jej dobyli teprve v roce 638 a překvapivě Židy nechali vrátit. Teprve v 11. století město dobyli zpět křižáci a následných 200 let o něj bojovali s muslimy. A nakonec prohráli. Následoval rozkvět, kde pod vládou muslimů žili vedle sebe všechna náboženství.
Jenže v 19. století město zpustlo, mělo jen asi 9 000 obyvatel. Zhruba 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů, takže muslimové nepředstavovali ani tehdy většinu. V roce 1831 dobyl Palestinu Egypt a jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 židů, již přišli ze zemětřesením poničeného Safedu, čímž se židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou (5000 židů, 4500 muslimů, 3500 křesťanů, celkem 13 000 obyvatel).
V roce 1929, po té, co připadla Palestina Britům, vypukly v Palestině nepokoje, což byla série násilných útoků Arabů na Židy.
V roce 1928 žilo v mandátní Palestině zhruba 590 000 Arabů a 150 000 Židů. Počet Židů rapidně vzrůstal, přes polovinu z nich přesídlilo do Palestiny v období po roce 1918. Což Arabům vadilo.
Další konfrontaci přineslo Arabské povstání v letech 1936–1939. Mezi důvody pro vypuknutí povstání je zejména prudké zrychlení židovské imigrace do Palestiny, kam začaly kvůli nástupu antisemitských režimů v Evropě přicházet desetitisíce židovských přistěhovalců, čímž se židovská populace v Palestině během čtyř let zdvojnásobila. Nutno ale podotknout, že si půdu většinou kupovali a byli tam zcela legálně. Tedy situace byla víc „košer“, než dnešní nelegální migrace a nikdo nikomu nic „nekradl“.
Kromě toho tam antisemitské nálady šířili zcela aktivně i tehdejší nacisté.
Mezi roky 1929 a 1939 bylo v zemi hlášeno víc než 10 000 bezpečnostních incidentů (počátky terorismu), při nichž zemřelo minimálně 2000 lidí. Primárně šlo o povstání proti kolonialismu a židovské imigraci.
Do mandátní Palestiny dorazila Peelova komise, která měla vyšetřit příčiny revolty a která později navrhla omezení židovské imigrace a rozdělení země na arabské a židovské entity. V reakci na ohrožení arabskými útoky a ve snaze posílit židovské demografické pozice přikročili Židé koncem roku 1936 k zakládání opevněných osad.
V srpnu 1937, po několika měsících relativního klidu, došlo na severu země k obnovení násilností. Arabové provedli například atentát na nejvyššího představitele britské správy v Galileji Lewise Andrewse.
Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím (corpus separatum). Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka (Válka o nezávislost), ignorovaly obě strany tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Jen ozbrojené konvoje dokázaly do města za cenu těžkých ztrát proniknout a přivézt do něj zásoby.
Za druhé světové války Izraelci založili dvě polovojenské skupiny Irgun a Lechi, které v zásadě převzaly teroristické metody dosud provozované Araby. Lechi byla tak radikální, že přepadala i banky, vraždila britské představitele a navrhovala spolupráci proti Britům nacistům (!!!). Arabové zase měli organizace Černá ruka a Armádu svatého džihádu.
Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a přenechali řešení OSN. To navrhlo absurdní mapu rozdělení země, Izraelcům vymezilo poušť a na jejich území ponechalo téměř polovina Arabů. Izraelci to přijali, Arabové to odmítli a rozjela se občanská válka. Arabové byli vyzbrojovaní odcházejícími Brity.
Izraelce podporovalo Československo a to včetně bojových letadel (!!!), za což nám jsou dodnes vděční, protože bez této podpory by Izrael nejspíš dnes nebyl. Bylo to tím, že Izrael byl původně velmi levicoví a komunisti jim chtěli pomáhat, než jim to zatrhlo SSSR.
Na obou stranách docházelo k masakrům civilistů. Irgun a Lechi kupříkladu zmasakrovali vesnici Dejr Jásín (až 200 lidí). Popravě zbytku zabránili obyvatelé sousední židovské vesnice (!!!). O tři dny později byl Araby zmasakrován konvoj sedmdesáti sedmi židovských lékařů a sester mířící do nemocnice Hadassa. Následně Arabové dobyli kibucy Guš Ecion a povraždili 157 jejich obránců, část po tom, co se vzdali.
Zajímavé je, že z Izraele upchlo až 800 tisíc Arabů do okolních zemí, přičemž dodnes tito lidé nedostali stejná práva, jako jejich obyvatelé. To samé platí pro Egypt, který má s Gazou hranice, ale ostře si je hlídá a Palestince nepřijímá a platí pro ně ekonomická blokáda. Gaza je tedy zcela závislá na energii a vodě z Izraele a penězích z nenáviděného USA a EU.
Naopak do Izraele uprchlo z arabských států až 600 tisíc Židů, kteří se stali plnohodnotnými občany, kteří dnes tvoří většinu obyvatel Izraele. I když po válce se kupříkladu na dětech severoafrických Židů dělaly strašné pokusy. V Izraeli kromě toho žije 18% muslimská menšina.
No a pak tu byla ještě Sinajská válka, Šestidenní válka, Jomkipurská válka (na jejíž 50 výročí a narozeniny Putina (!!!) Hamás nyní zaútočil), dvě války s Libanonem a nespočet intifád…
Za mě obě etnika, nebo náboženství, chcete-li, tam žijí opravdu dlouho. Obě mají tomu druhému co vyčítat a proč ho nenávidět. Ale jedno tam dokázalo něco vybudovat od nuly a za neustálých útoků toho druhého, které se prostě nechce domluvit a jeho zcela otevřeným a neskrývaným cílem je totální vyhlazení toho druhého. A to je dost podstatný rozdíl…

@Dachmeister – ano, ale to jsem nepsal já. Tohle nastudovaný nemám… je to z FB Dana Vávry…

Takže lidé v Pásmu Gazy si za tamní stav můžou sami, protože jsou neschopní? Prosté ano/ne postačí.

Plyn i ropu mají, proti SAE či Saúdově Arabii ovšem jen paběrky. A sultán Kábus byl jednou z nejsympatičtějších postav Blízkého východu.

To ovšem byla křesťanská země. Byla.

@qwertyz
ano mohou
ne nejsou

@qwertyz
neřeknou zlu ne, vlastně už jej ani nepoznají
a nejsou neschopní, naopak prokazují značné schopnosti aby mohli v takovém prostředí existovat

mara – jsou plni nenávisti, protože jim někdo sebral kus zahrádky, ale zároveň jsou tam kde jsou, protože se nezajímají o svou zahrádku. To jste moc nedomyslel.

Dachsmeister
My? Ano, je v tom rozpor.
Jak vidíte, tak takhle to nechodí, takže ne. Vaše dotazy můžete aplikovat na jiné případy tohoto typu a ptát se úplně stejně, ale mám pochbynosti, že byste si na ně odpověděl stejně jako tady.
To je relativní, třeba ti poslední mrtví Izraelci jsou na tom hůř, co myslíte?