Společenský problém o kterém se nemluví: Incel - zpět na článek

To H_B 8:24

Je vidět, že učíš. Je to skoro přesné, resp. dost přesně odpozorované.

Nás bylo v šestce, po namíchání s přespoláky tolik, že to holt vyšlo na mě – sedět s holkou.
Zůstalo to tak celý II. stupeň. Kromě toho, že kvůli učitelům, kteří nám to naporučili, se nesměl zasedací pořádek, zvolený už v té šestce měnit – tak nějak jsme si na sebe buď zvykli, nebo spíš jsme si zbyli, teda myslel jsem si to :D
Byla to spolužačka už od 1. třídy a vlastně jsme se znali už ze školky.

A ano, v šestce si ze mě skoro všichni kluci (ne všichni) dělali prdel, že musím sedět s holkou, třebaže to byla už tehdy prakticky nejhezčí holka ze třídy.
Já jsem ale chlapácky nemohl přiznat, že mi to nijak nevadí, protože Alena byla fakt hezká holka a byla i povahově fajn. Kdybych tohle přiznal, tak to by zase začaly posměšky jiného druhu, všelijaké malůvky, toho známého typu propíchnutých srdíček, monogramů v srdíčku s plusem, zkratkami VLPP a podobnými.
Sami jsme to, jako posměšky zase jiným domnělým „párům“, všude možně malovali a škrábali taky.

Není to tedy tak, že to uznávám až teď, že mi tehdy spolusedící Alena nevadila.
Já exceloval ve fyzice/chemii, docela dobrý jsem byl na češtinu, docela to šlo i v matice/geometrii.
Ona zase, s její skvělou pamětí, v dějáku, zemáku a ruštině.
A bylo od té šestky skoro automatické, že jsme si „hlavně ne-ná-pad-ně“ dávali všechno opsat, bez naschválů. Tehdy se to moc nenosilo, dobrý známky byly i podmínkou toho, kolik jsme měli doma volného času.

Mnozí kantoři obvykle, při veřejném hodnocení výsledků písemek, tohle komentovali stylem „spolu chyceni, spolu oběšeni“ přibližně takto:
„Nó, tak jak se stalo již zavedeným zvykem, Petrášová a servisdok – stejná dokonalost, takže oba dva, za to dokonalé opisování, také zavedeným zvykem oba za dva. A to je prosímpěkně, jen z mého slitování nad oběma ubohými opisovači. To víte, nemají to jednoduché“ – a následným hurónským řehotem celé třídy…

Po deseti letech, na prvním srazu spolužáků základky, to z ní všecko vypadlo, jako když obrátíš nezavřený pytlík – všecko bylo víceméně promyšlený a všecko mělo svůj účel. Byla chytrá a proto to tak „vyšlo“, že jsme seděli spolu.
Ona věděla i to, proč mi všecky věci ausgerechnet padají zrovna pod její židli a nikam jinam. Věděla, kam se pokradmu dívám a že jsem koncem osmičky, v červnových vedrech a kvůli její šikovně rozepnuté halence, málem začal švidrat.
Ony holky už v sedmičce, jsou vývojově-mentálně o dost jinde – dost napřed, než kluci.
Zrovna v té sedmičce, na přelomu 7./8. je ten náskok holek možná i víc, než je ten tradičně citovaný rok náskoku holek před klukama.
Věděl jsem to nabeton už v té sedmičce, že mi Alena nevadí, ta šestka byl test. Ale před klukama bylo holt nutné, mluvit a chovat se úplně jinak.
Jinak jsem ale byl slepý, jak patrona, hluchý a blbý. Nikdo ze spolužáků sice nevěděl, že Alena se chodí učit k nám domů a já zase k Aleně, ven jsme spolu moc nechodili, možná semtam do kina a tak. Jinak chodila na koupaliště i jinam s holkama. A my „chlapi“, my jsme měli jiné „starosti“ okolo motorů a techniky..

Během devítky, kdy už většina kluků měla aspoň nějakého fichtla (a já dvoumístnou, vyšperkovanou jednadvacítku Pincka), se na nich lítalo i bez řidičáků.
Esenbáky jsme (skoro) úspěšně balamutili tím, že jsme všichni měli nasazený předpisové brýle. To byla tehdy na M-ko povinnost, o které se mohl člověk sice dovědět i od rodičů, ale většina jen v autoškole. Esenbáci nás, když viděli předpisové brýle a fichtly plazící se ve dvou a necelou šedesátkou, většinou nestavěli. A když, tak to bylo za 50,-Kčs pokuty, ale spíš za ventilky a vzkaz rodičům, někdy i do školy, ať si nás líp hlídají.
Při takových víkendových jízdách do letního kina, nebo na nepříliš daleké bigbítové tancovačky, jsem tak skoro automaticky nakládal Alenu, pokud další členové party fichtlařů, s sebou brali nějaké holky taky.
Ale já asi jako jeden z mála, jsem nakládal za sebe právě Alenu, spolužačku ze třídy i lavice, zatímco ostatní měli skoro výhradně naloženy holky z jiných tříd, někdy i osmačky.
Nikdo už neměl žádné „podezření“ – prostě spolužačka z lavice a nikdo to nekomentoval.

Rodiče věděli, že s Alenou sedíme v jedné třídě, věděli taky, že je z jedné z mnoha normálních, slušných pracujících rodin, ale kromě všeho tohoto, měli taky spousty jiných starostí. A možná i proto, se to učení obcházelo bez sebemenších podezření. S odstupem si myslím, že nás brali spíš jako dalšího sourozence-vrstevníka, nebo tak něco – nevím ani vlastně, co si rodiče tenkrát mysleli.
Podotýkám přitom, že namísto toho učení a vzájemného zkoušení (učili jsme se oba dobře, stačilo nám poslouchat a psát ve škole) se spíš pouštěla muzika a poslouchal se rakouský O3, ale jinak nic.
Fakt nic. Všecky případné signály včetně oblečení, servisdok jednoduše nevnímal, slepý-hluchý-blbý.

Definitivní úder přišel v devítce, na dvoudenním školním výletu na Mácháč, s přespáním v dvoulůžkových chatko-srubech, které tam tenkrát byly. Byly s námi dokonce i dvě učitelky, ale ty rezignovaly už někdy v podvečer, uplaceny dvěma sedmičkami červeného vína.
Od party „zdravého jádra třídy“, křepčící okolo osoleného kazeťáku A3, si mě demonstrativně, za zkoprnělého úžasu ostatních, za ruku odvedla do své chatky, ze které už předem vystrnadila jinou, spolubydlící spolužačku.
Až tam stála, snad během deseti vteřin úplně nahá, tak mi teprve došlo, jaký jsem vůl.
Ráno při nástupu a kontrole, jestli se někdo neutopil a tak – kdyby spolužáci a spolužačky měli namísto očí vrtáky, byli bychom oba, jako řešeta.
Prázdniny mezi základkou a střední jsme si užili jaksepatří, kupodivu bez karambolu a skoro to vypadalo, že už spolu zůstaneme. Nestalo se, rozdělila nás obrovská vzdálenost.

Jestli nic z toho, co jsem napsal, dneska už nefunguje, nebo je to odsuzováno, tak potom se už ničemu nedivím.
Lomítko u internetu, mezi užitečný/škodlivý, se u mě začíná posunovat doleva.

No, hele, ja jsem si poprvy vyhonil ze zvedavosti v 11 letech. Rodice mne zasobovali odmala knizkama a mezi nima byla i jedna, co se venovala nejake sexualni psychohygiene, nebo jaxe to tehda jmenovalo a tam byl popis, jak masturbace uvolnuje napeti. No to jsem samozrejme musel vyzkouset. Si pamatuju dodnes, jak mne pero pak tejden bolelo, otekly jak po prizkumu vceliho ulu. Ale vystrik byl, byt toho nebylo tehda moc a ani to nebylo moc bily. Ledva opuch zmizel, zkousel jsem zase.

Pritom prvni holku jsem polibil jeste v prvni tride na zakladce, protoze se mi moc libila a desne jsem se citil zamilovanej.

Kdyz to srovnam s mym potomstvem, tak nebe a klavir. Asi jsem byl deviant, ci co.